16. a 17. dubna se studenti 3.B a 3.C vypravili do krásného kraje Vysočina, konkrétně na Lipnici. Zasvěceným myslím nemusím říkat, že Lipnice je pojmem obzvláště pro haškology ne neznámý.
Odjezd v šest ráno! To byl docela podraz, protože v tuto dobu každý normální dvounožec ještě sní sny o úspěšné maturitě, vydatném obídku nebo o dalších choulostivých věcech. Program byl ale nabit, takže „hurá na Bělehrad“!
To, že se naše plány docela nezhatily, byla jen otázka nápadu se žvýkačkou. Nerozumíte? No, vlastně to zavinila malá myška. Že to nejde dohromady? Jde. Myška na dálnici způsobila, že byla „zplacatěna“ (tedy „myška“ – škodovka, dálnice zůstala tak, jak ji hrbolatou stvořili) naším busem, a my zůstali stát, protože autobusu došel vzduch. Nedýchaje, nejel. Stál.
I přišla na řadu zmíněná žvýkačka, která vyplnila dutinku a my navzdory chmurným pochybám příslušníků vyjeli k cíli.
Pelhřimov se sbírkou rekordů a kuriozit jsme nechali svému osudu a namířili si to rovnou do Číhošti. V kostele byla ukrutná zima a farář v montérkách. Ale popovídali jsme si o neblahém osudu místního faráře Josefa Toufara, který o zdejší farnost pečoval v padesátých letech. A byla to tedy doba ledovější než vzduch v kostele! Tak rychle na sluníčko – za obcí jsme navštívili zeměpisnou zajímavost: geometrický střed republiky.
Další program byl myslím neméně zajímavý. Hrad na Lipnici. Poučný výklad a pak skotačení na hradbách, věžích, věžičkách a v úžasném sklepení.
Pak přišla na řadu vzdělávací část. Několik kroků pod hradem dřepí nepatrný domek, který obýval poslední měsíce života autor Švejka. Dnes je z domku malé muzeum, ve kterém si ti, kteří ještě nevědí vše o Haškovi, mohli své vědomosti doplnit. Víte třeba, kdo Jarouška vyučoval češtinu? Nebo jak to měl Hašek s ženskými? Nebo v kolika jazycích Švejk vyšel? No, my už to víme… Na místním starém hřbitově jsme postáli u hrobu spisovatele a myslím, že nejeden zrak nenápadně během výkladu klouzal po okolí, nebude-li zahlédnuta zapomenutá flaška, kterou tu sem tam nosí svému miláčkovi fandové, aby ji vzápětí vyzunkli místní opilci…Program ale nekončí. Účastníci zájezdu byli zavlečeni do blízkého lesa, aby mohli obdivovat sochařský výtvor v opuštěném lomu.
Pedagogický dozor si marně nalhával, že utrmácení studenti budou dříve v limbu. Ledva do sebe nasoukali řízek, nabili se energií a ta z nich nevyprchala ani po další vzdělávací hodince při určování byla či nebyla-li ta která událost mystifikací. Vítězné družstvo spořádalo vyhraný pohár a pak už se jen zabydlovali…
Druhý den už nás čekala jen památka UNESCA – Santiniho kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Jedním slovem nádhera, i když barokní kontrast mnozí vnímali jen jako rozdíl mezi včerejším létem a dnešním sychravým mrholením.